Klára (z důvodu citlivosti příběhu si nepřála zveřejňovat příjmení, ale redakce jej zná) si našla staršího přítele, když jí bylo sedmnáct. „Jemu bylo lehce přes třicet, byl vzdělaný, měl dobrou práci, zdál se mi cílevědomý a charismatický. Byla jsem do něj šíleně zamilovaná a myslela jsem si, že spolu budeme celý život,“ promluvila Klára o vztahu, který trval sedm let.
Jste muž a zažil jste sexuální násilí?Až deset procent mužů se za svůj život setká se sexuálním obtěžováním ať už od osoby opačného, či stejného pohlaví. Je to však společenské tabu a muži o svých zážitcích nemluví. Pojďme to změnit! Hledáme muže, kteří budou ochotní o svých zážitcích otevřeně promluvit. Jste to vy? Napište na email tereza.kucerova@idnes.cz. |
Až po dvou letech vztahu si začala všímat toho, že se povaha jejího přítele proměňuje. Na začátku byl milý a galantní a Klára si nemyslela, že by tomu někdy mohlo být jinak. „Postupně mě začal brát jako věc. Občas si mě vzal, kdy chtěl a nebral na mě ohledy. Vyžadoval po mě sexuální praktiky, které mi nebyly příjemné a bolely mě. On to věděl, říkala jsem mu, že se mi to nelíbí. Tehdy mi to přišlo normální, ale s odstupem času vidím, že mě prostě znásilňoval,“ řekla.
Znásilnění ročně oznámí policii kolem 500-600 osob, z drtivé většiny jde o ženy. Nahlášené případy však tvoří pouze zlomek. Podle odhadů se 90 procent obětí na policii nikdy neobrátí.
Se sexuálním násilím se za život setká až 25 procent žen a až 10 procent mužů. Přesné statistiky sexuálního násilí, obzvláště toho, které se děje v rodinách, nejsou dostupné. „Nicméně jen z našich zkušeností vyplývá, že většina lidí, kteří se obrací o pomoc na naši organizaci, sexuální násilí na policii nehlásila. Případně jsme vůbec první organizací, na kterou se o pomoc obrátili,“ sdělila Dana Pokorná z organizace proFem.
Podle forenzní psycholožky Ludmily Čírtkové je znásilnění od partnera nejčastější formou tohoto typu násilí. „Výzkumné studie tvrdí, že jen menší procento znásilnění se děje podle scénáře, kdy zcela neznámý pachatel přepadne na osamělém či jinak vhodném místě, třeba na toaletě baru, osamělou ženu. Je realitou, že většině znásilnění předchází ať už krátkodobá či dlouhodobá interakce pozdějšího násilníka a oběti. Zejména vztahová znásilnění nejsou oznamována, oběti totiž mlčí,“ poukázala Čírtková.
Upozornila i na mýtus o pravém znásilnění. Podle něj se za pravé znásilnění považuje přepadové znásilnění, při kterém neznámý muž překvapí na odlehlém místě osamělou ženu, brutálně se ni vrhne, ublíží jí a znásilní. Většinou však znásilnění vypadá jinak. „Fakt, že by se sexuálního násilí mohl dopouštět partner či dokonce manžel, byl pro společnost dlouho tabu, upozornila Čírtková.
Partnerské násilíPartnerské násilí je takové násilí, které se odehrává v partnerském vztahu, kdy jeden z partnerů uplatňuje moc a kontrolu vůči druhému, ve kterém svým jednáním vyvolá pocity studu, strachu a viny. Násilný partner není schopen převzít zodpovědnost za své násilné chování a vinu svaluje na oběť. Tvrdí, že ho k jednání vyprovokovala, nedá se s ní vydržet, je neschopná, bez něj nic neznamená. Partnerské násilí může nabývat různých podob, jedná se o násilí fyzické (facky, kopance, škrcení, atd.), psychické (ponižování, nadávky, vyhrožování, vydírání atd.), sociální (izolace od blízkých, přátel, koníčků atd.), ekonomické (zamezování v přístupu k financím, zákaz pracovat nebo naopak nucení pracovat, kontrola nad veškerými financemi atd.) a v neposlední řadě též sexuální (nucení k sexu a sexuálním praktikám, které oběť odmítá, odpírání sexu ve spojení s ponižováním např. ohledně vzhledu, atd.). Zdroj: Dana Pokorná, proFem |
Odejít je těžké
„Myslela jsem si, že je to normální. Že jsme prostě ve vztahu, ke kterému sex patří. Postupně se to stupňovalo, ze začátku to tak hrozné nebylo. Přes den byl ale úplně někdo jiný, měla jsem růžové brýle a doufala jsem, že se změní. Bohužel se to začalo dít čím dál, tím častěji,“ vypověděla Klára.
Prošla si tak vlastně modelovou situací. Násilí ve vztahu téměř nikdy neexistuje hned od počátku v takové míře a intenzitě. Oběť se stále snaží situaci řešit a dělá vše pro to, aby vztah fungoval, popsala Pokorná. „Má pocit, že pokud se změní, bude partner spokojen a vše bude v pořádku. Hledá cesty, jak vztah napravit. Bohužel ten, kdo má situaci plně pod kontrolou a rozhoduje o tom, co je správně a co špatně, je násilný partner. Pokud se nebude chtít změnit on, pak se ve vztahu nic neposune k lepšímu. Oběť nemá šanci vztah uzdravit.“ dodala.
Proč neodešla?
Klářin vztah se postupně vyostřoval. Až po pěti letech trvání se s tím, co se děje uvnitř jejich bytu, svěřila kamarádce. „Až když jsem to řekla nahlas, uvědomila jsem si, že je to špatně. Přemlouvala mě, ať ihned odejdu, ať jdu bydlet k ní. Nedokázala jsem to. Když jsem příteli řekla, že chci odejít, tak mi začal kupovat květiny, sliboval, že se změní, sypal si popel na hlavu, že nedělá nic špatného a že nevěděl, že se mi to nelíbí. Jenže se to vždycky vrátilo do stejných kolejí, zase jsem pro něj byla jen věc,“ svěřila se Klára.
Proč jsi to nikomu neřekla? Proč jsi neodešla? ptají se lidé obětí sexuálního násilí. Pro ty je však odchod velmi těžký a důvodů může být mnoho.
„Je třeba říci, že hledání pomoci je projevem síly oběti. Promluvit o tom, co se stalo, léčí, protože pomůže oběti zpracovat nepříjemné zážitky. To za předpokladu, že oběť se setká s respektem a podporou. Klíčová je podpora ze strany blízkých a přátel, tedy od lidí, které jsou pro oběť důležití. Některé oběti potřebují z různých důvodů pomoc odborníků. Záleží na tom, jak znásilnění oběť zasáhlo a změnilo jí dosavadní způsob života, jaké konkrétní potíže anebo potřeby oběť má,“ popsala psycholožka Čírtková.
Podle prezidentky Bílého kruhu bezpečí Petry Vitoušové se může oběť obávat pachatele a toho, co by následovalo, pokud se se to dozvěděl. „Dalším z důvodů může být nechuť hovořit o znásilnění s jinými lidmi motivovaná například studem, nebo obavou, že bude oběti celá situace kladena za vinu,“ objasnila.
Podle Pokorné z proFemu je ve chvíli, kdy si oběť uvědomí, že je něco špatně, už velmi těžké ze vztahu jen tak odejít. Má s partnerem společnou historii, společné děti, finance nebo společné známé. Ti mnohdy vůbec netuší, co se ve vztahu děje. To všechno jsou překážky, kvůli kterým partner může uplatňovat své manipulativní chování a vydírat. Za dobu soužití, kdy je oběť ponižována a přesvědčována, že vše je jen její chyba a nic sama nezmůže, je pro ni velmi těžké se z násilného vztahu vymanit.
Znásilněná musí být zdrcená a zakřiknutá. Jinak jí okolí příliš nevěří |
„V případě sexuálního násilí v rodině se může objevit obava, že oběti ostatní členové rodiny neuvěří, případně, že se na oběť budou zlobit. Někdy oběti naopak nechtějí, aby se kvůli nim blízké osoby trápily. V některých případech může být oběť sama na pochybách, zda to, co zažila, případně co zažívá, je opravdu trestným činem,“ poukázala Vitoušová.
Násilí odehrávající se za zavřenými dveřmi je těžké prokázat. „Oběti také bojují s řadou mýtů, nezřídka stále narážíme na přesvědčení, že v manželství nelze ženu znásilnit, případně, že sexuální násilí patří k takzvaným manželským povinnostem.“ tvrdí Dana Pokorná z proFemu.
Kontrola nad životem
I když oběti chtějí z násilného vztahu odejít, je to obtížné. Klára popsala, že měla strach. Bála se, že nikoho nového nepotká a bála se, že nevyjde s financemi, ačkoliv pracovala na plný úvazek. „Říkal mi, že jsem neschopná, že se o sebe nedokážu postarat a že už nikdy nepotkám někoho, kdo mě bude mít rád. Bylo to velmi těžké, neměla jsem žádné sebevědomí,“ přiznává Klára.
Na koho se obrátit pro pomoc?
|
„Pokud hovoříme o domácím násilí, je třeba si uvědomit, že jeho podstatou je postupné převzetí kontroly nad celým životem ohrožené osoby. Násilná osoba postupně izoluje oběť od jejích blízkých, kontroluje veškerou komunikaci, přesvědčuje ohroženou osobu o tom, že je sama původcem všech problémů, snižuje její sebevědomí a přidává často výhrůžky a zastrašování,“ sdělila Vitoušová.
Na návštěvě u rodičů se Klára občas svěřila s tím, že vztah není v pořádku. „Otec mi říkal, že je zlatý, že nikoho lepšího nenajdu. A že pokud se s ním rozejdu, jsem úplně blbá,“ vypověděla.
Podle Vitoušové není výjimkou, že násilná osoba je „jedincem dvou tváří“ a chová se jinak venku, jinak doma. „Ve společnosti může působit dojmem sympatického, milého člověka, který je úspěšný v práci a oblíbený mezi známými, ale za dveřmi bytu se promění v tyrana. Oběť pak může mít obavu, že jí nikdo neuvěří,“ dodala.
Uvařená žába
„V každé rodině je něco,“ slýchají podle Pokorné oběti od nejbližších, ale i od profesionálů.
„Společnost není příliš otevřená a nastavená na podporu obětí sexuálního či partnerského násilí. Možná právě proto, že si oba druhy násilí dokáže představit jen v těch nejtěžších formách. Pokud oběť nezapadá do těchto představ, třeba zbitá, zkrvavená, ustrašená, plačící nebo choulící se, okolí ji jako oběť ani nevnímá. O to více zůstává na řešení svého problému sama. Chtěla bych zdůraznit, že reakcí na sexuální násilí může být celá řada,“ objasnila Pokorná s tím, že to, že my zrovna této konkrétní reakci nerozumíme, neznamená, že se nejedná o oběť násilí.
„Každá taková reakce je normální reakcí na nenormální situaci, ve které se oběť ocitla.“ doplnila.
Klára nakonec kontaktovala neziskovou organizaci, která jí pomohla dodat sílu, aby z násilného vztahu odešla. „Vše, co v životě prožijeme, na nás zanechá následky. Intenzita psychických následků se liší u každé osoby. Domácí a sexuální násilí patří k trestným činům, které mohou mít za následek posttraumatickou stresovou poruchu,“ tvrdí Vitoušová.
Polovina vězňů netuší, jak situaci vnímá oběť. Křehké šance to mění |
„Pokud oběť trestného činu trpí poruchou spánku, příjmu potravy, objeví se u ní sebepoškozování, nečekané návaly úzkosti, flashbacky a snaha vyhýbat se všemu, co jakkoli připomíná čin či pachatele, doporučujeme obrátit se na odborníka, psychologa pracujícího s oběťmi trestných činů,“ líčí Vitoušová s tím, že tyto potíže se nemusí projevit u každého.
Ludmila Čírtková popsala, že čím je násilí závažnější, tím těžší je ze vztahu odejít. Podle ní se nejhůře odchází od manipulativního tyrana. „Tady funguje efekt uvařené žáby. Protože násilí ve vztahu působí toxicky, deptá u oběti sebevědomí a pocit vlastní hodnoty. Tím vytváří patologická pouta mezi tyranem a jeho obětí.
Popsala to i Klára. „Od bývalého partnera jsem nakonec odešla. Dopadlo to dobře, i když to bylo strašně těžké. Pořád jsem se s traumatem nevyrovnala. I když mám jiného přítele, tak mi občas doteky dělají problém. Občas mívám zlé sny. Ale zvládla jsem to. Chtěla bych všem vzkázat, aby ze vztahu, který jim ubližuje, odešli,“ vzkázala.
