Rozdával úsměvy po boku staronového prezidenta Miloše Zemana. Ale z pohledu dalších vyjednávání o nové vládě byl ten den jedním z hlavních poražených. Šéf SPD Tomio Okamura mohl v případě vítězství Jiřího Drahoše spřádat rychloplán, jak s komunisty do konce února podpoří jednobarevnou vládu hnutí ANO.
Prezidentské volby 2018 |
Rozjednané to měl, a nutno říct, že ještě stále má, z jeho pohledu nadějně. Přímá volba starostů a hejtmanů, referenda, kam se podíváte nebo zákaz propagace nenávistných ideologií, tam všude od předsedy hnutí ANO Andreje Babiše slyšel, že by se o tom dalo uvažovat.
Komunistické vedení, které před očekávaným stranickým převratem na jarním sjezdu dychtí po něčem, čím by se mohlo vytáhnout, zase navnadil plán ANO (původně tedy ČSSD, ale v politice se na copyright nehraje) na zdanění církevních restitucí. Když se k tomu přidal prezidentův nápad, že v případě svojí prohry nebude po Babišovi vyžadovat žádné záruky většiny hlasů ve Sněmovně, vypadalo to jako logické spojení.
Byla zde sice proměnná v podobě sjezdu ČSSD, který se koná 18. února. Po něm se do hry o podobu příští vlády dostanou i sociální demokraté. Ale jejich vstupní podmínky, mezi které patří hlavně ta, že by obviněný Babiš nebyl premiérem, by vyžadovaly tolik schůzek a obrušování, že by pro šéfa ANO bylo nejjednodušší říct: tak nic, opřeme se komunisty a Okamuru.
Zeman už nemusí taktizovat
Zvítězil však Zeman. Tímto svým – jak říkal posledním – velkým politickým vítězstvím si dokázal skoro vše, o co jeho egu v politice šlo. Napodobil co do úspěšnosti Václava Havla a Václava Klause. Napodruhé oslovil dokonce ještě víc voličů než před pěti lety. Plnil náměstí, noviny, přijala ho britská královna, objel Rusko, Čínu, vystrčil hůlku na Bohuslava Sobotku. Jenom Donald Trump v Bílém domě nic, ale aspoň společnou fotku z recepce v New Yorku mu Jiří Ovčáček pořídil.
Už se nemusí ohlížet, za jakou cenu se spojovat s Babišem nebo částí sociálních demokratů. I kdyby se za pár měsíců odebral k odpočinku na Vysočinu, ví, že kdykoli bude chtít, získá zase prostor. Už to nebude jako po oné pro něho potupné prohře v lednu 2003, kdy naštvaně odjel z Pražského hradu a ze strany, kterou vytáhl k volebním vítězstvím, si na něho najednou nikdo nevzpomněl. Stále bude moci rozehrávat politické šachy. A v situaci, kdy skoro všichni kolem něj jsou začátečníci, i ze své chalupy v Novém Veselí zvládne klidně simultánku.
Teď nemusí spěchat a díky vazbám, které má na mnohé sociálnědemokratické nebo komunistické politiky a nově také na Okamuru, nenápadně moderovat Babišovy námluvy. Přičemž ale právě Okamura figuruje v tomto pomalejším scénáři až jako poslední varianta.
Už dříve Zeman řekl, že by preferoval vládu ANO s ČSSD tolerovanou komunisty. A tentokrát mu to lze věřit. Pro Zemana by bylo velké zadostiučinění, kdyby ČSSD – teď už brzy ve vedoucích pozicích očištěná o ty, které považuje za zrádce – zase hrála zásadní roli. Zbývající hlasy může jistě dodat SPD, zrovna tak jako KSČM, má jich dokonce i víc. Ale u dlouhodobě čitelných komunistů si může být Zeman jistější, že ho nebudou překvapovat jako Okamurovo trendy hnutí.
Se Zemanem si tak země zřejmě zvolila hledání kompromisů mezi ANO, ČSSD a KSČM. A paradoxně i méně úsměvů včera přešťastného Okamury.
