Tak i v počtu prezidentských mandátů se Miloš Zeman vyrovnal svému letitému rivalovi a „úhlavnímu příteli“ Václavu Klausovi. Dvakrát po sobě dokázal vyhrát, jako vůbec první český prezident, v přímé všelidové volbě. A dokázal, že ačkoliv více než kdo jiný rozděluje českou společnost na dva nesmiřitelné tábory, pro tuto politickou disciplínu je svou nepřehlédnutelností vhodný typ.
Prezidentské volby 2018 |
Zeman si sice při své obhajobě polepšil o více než 100 tisíc hlasů oproti volbě před pěti lety, rozdíl mezi ním a druhým finalistou se ale podstatně zmenšil: dělí je jen 150 tisíc hlasů, před pěti lety to bylo ještě skoro půl milionu. Ukazuje to řez českou společností na dva skoro stejné tábory, kdy jeden je větší jen zhruba o jedno krajské město. A kdy třeba Praha a Moravskoslezský či Ústecký kraj jako by ani nebyly součástí téhož státu.
Zeman a Drahoš se stali symboly tohoto rozdělení, a právě proto druhé kolo hradní volby přitáhlo do volebních místností více než 66 procent lidí, tedy tolik, že to Česko za posledních dvacet let nezažilo ani v mnohem důležitějších, parlamentních volbách. I k loňským volbám do Sněmovny, které byly přitom označovány za osudové, dorazilo o šest procent méně.
Ostatně tyto hradní volby byly víceméně jen pokračováním či dovršením oněch loňských, podzimních. A výsledek svým způsobem onen podzimní kopíruje, pokud jde o postavení dvou mocenských či světonázorových bloků. Z podzimních voleb vzešlý tandem Babiš-Zeman byl hradní volbou potvrzen a prodloužen možná na několik příštích let.
Miloš Zeman obhájil post prezidenta, Jiří Drahoš prohrál o 152 tisíc hlasů |
To bude mít úzkou souvislost se skládáním další vlády Andreje Babiše, s dalším profilováním ČSSD a jejím zapojením do nových mocenských vzorců a zřejmě také s proměnou postavení stran, dosud považovaných za extrémní, tedy zejména KSČM a Okamurovy SPD. V každém případě dostal Babiš vítězstvím Zemana mnohem více času na vymýšlení budoucích vládních variant a upevnilo to jeho pozici v čele jakékoliv příští vlády.
Pokud jde o novou hradní pětiletku, může vypadat různě. Miloš Zeman už ve svém druhém, tedy posledním mandátu není vázán ničím. Takže to může být ještě mnohem divočejší jízda než dosud, ale stejně tak je možné, že ve svých excesech, úderech a šrapnelech zvolní, jak sliboval, aby se lépe zapsal do čítanek. A není vůbec jisté, že druhá Zemanova pětiletka zdaleka musí trvat celých pět let.
Z hlediska rozdělení země na dva tábory je zvolení Zemana asi horší zprávou, než kdyby vyhrál Drahoš. A nejen proto, že by Drahoš svým osobnostním založením asi méně polarizoval, méně vadil. Prozemanovský tábor byl ale také přece jen saturován tím, že teď pět let na Hradě svého člověka měl (a vlastně i deset let předtím). A také, jak se zdálo, do této hradní volby nainvestoval zřetelně menší emocionální kapitál než tábor druhý, označovaný zvykově (a ne moc přesně) jako pražská kavárna.
Frustrace této části české společnosti teď dosáhne maxima, což jizvu stěží zacelí. Ať už se Jiří Drahoš stane její neformální hlavou, tedy jakýmsi alternativním prezidentem, anebo se rychle rozplyne v historii, bylo by dobré, kdyby následovala dalšího ze Zemanových vyzyvatelů, Michala Horáčka, který ještě před oznámením výsledku 2. kola sympaticky vyhlásil: „Miloš Zeman bude i mým prezidentem!“
